LUDVÍK II.
Král Ludvík II.: „Šílený král“, který ho nechal postavit
Seznamte se s uzavřeným bavorským králem, který stojí za tímto zámkem — s jeho posedlostí Wagnerem, jeho únikem z měnícího se světa a záhadnou smrtí, jež zpečetila legendu.
Check dates and availability ↗Plachý princ, který se stal králem
Abyste pochopili Neuschwanstein, musíte nejprve poznat muže, který o něm snil. Ludvík II. usedl na bavorský trůn v roce 1864, bylo mu teprve osmnáct — vysoký, nápadně pohledný a bolestně plachý mladík, který vyrůstal převážně na Hohenschwangau, zámku na protější straně údolí, než kde dnes stojí Neuschwanstein. Do vlády byl vržen bez chuti do každodenní politiky a od počátku se zdál být doma spíše ve světě umění, hudby a středověkých legend, které miloval už jako chlapec, než v zasedací síni. Tato povaha — romantická, introvertní, přitahovaná idealizovanou minulostí — formovala vše, co později nechal postavit. Neuschwanstein je v pravém slova smyslu portrétem svého majitele: soukromý svět vzkříšený v kameni, záměrně odvrácený od století, v němž skutečně žil.
Král, který šel proti své době
Ludvíkova vláda se kryla s bouřlivými lety pro Bavorsko, včetně jeho začlenění do Německého císařství vedeného Pruskem v roce 1871, což ho připravilo o značnou část skutečné politické moci. Stále více se stahoval z veřejného života i z Mnichova, trávil dlouhá období v horách a převracel dny v noci. Místo aby velel armádám nebo vedl vlády, vkládal svou energii — i své peníze — do staveb. Jak byl stále samotářštější, současníci si šeptali o jeho výstřednosti, odporu k dvornímu ceremoniálu a obrovských výdajích na zámky. Z odstupu je snadné tento únik romantizovat, ale stojí za to vidět věci střízlivě: Ludvík byl panovník, který tiše ztrácel moc a frustrovanou představivost vkládal do architektury. To napětí mezi zmenšující se veřejnou rolí a vzletnou soukromou vizí prostupuje celými dějinami Neuschwansteinu.
Posedlost Wagnerem
Žádná osobnost neovlivnila Ludvíka tak jako skladatel Richard Wagner. Mladý král se stal jedním z Wagnerových nejoddanějších mecenášů, povolal ho do Bavorska, vyrovnal jeho dluhy a podporoval jeho tvorbu v době, kdy skladatel zoufale potřeboval zastánce. Wagnerovy opery — s jejich rytíři, labutěmi, legendami o grálu a ztracenými láskami — daly Ludvíkovi celou mytologii, v níž mohl žít, a jejich obraznost prostupuje podobou Neuschwansteinu. Samotná představa zářivého rytířského hradu nad roklí vděčí za stejně mnoho jevišti jako skutečným středověkým dějinám. Jejich vztah byl intenzivní a místy napjatý a Wagnerova přítomnost v Bavorsku vyvolávala na dvoře nelibost. Umělecké pouto však přetrvalo ve zdech, které Ludvík vybudoval: Neuschwanstein je často — a právem — popisován jako operní scéna, kterou lze projít pěšky — Wagnerův svět znovu postavený v kameni.
Proč postavil Neuschwanstein
Ludvík začal Neuschwanstein stavět v roce 1869 a jeho pohnutky byly osobní, nikoli praktické. Nikdy to neměla být obranná pevnost ani funkční sídlo vlády; bylo to útočiště, útěk do idealizovaného věku rytířství a legend, kde mohl král žít uvnitř příběhů, které miloval. Pojal jej vysoko na drsném skalním ostrohu poblíž svého dětského domova, s velkolepými výhledy na alpské podhůří, a sám se podílel na návrzích, trval na bohatě tematických místnostech čerpajících z mýtů a oper. Měřítko jeho ambicí bylo ohromné a náklady nesmírné — výdaje na jeho hrady se staly skutečným zdrojem sporů. V tomto světle se Neuschwanstein nejeví ani tak jako domov, ale jako umělecké dílo, které si král stavěl pro sebe, fantazie obdařená zdmi, střechami a věžemi.
Smrt, která zrodila legendu
Příběh končí náhle a temně. V roce 1886, kdy byly jeho finance v rozvratu a jeho chování stále více znepokojovalo jeho okolí, byl Ludvík prohlášen za neschopného vlády a zbaven moci. Jen několik dní poté byl nalezen mrtvý v jezeře Starnberg jižně od Mnichova, po boku lékaře, který ho prohlásil — smrt, jejíž přesné okolnosti nebyly nikdy plně vysvětleny a jsou diskutovány dodnes. Bylo mu něco přes čtyřicet a Neuschwanstein, na který vynaložil tolik prostředků, zůstal nedokončen. Během několika týdnů byl hrad, který si postavil jako soukromé útočiště, otevřen platícím návštěvníkům — právě to narušení, jemuž se snažil svým návrhem vyhnout. Tento náhlý, nevyřešený konec — král mrtvý za záhadných okolností, jeho sen zamrzlý uprostřed stavby — je velkou částí toho, proč toto místo působí tak tíživě.
Byl opravdu „šíleným králem“?
Označení „šílený král“ se na Ludvíka lepí, ale zaslouží si zpochybnění. Byl jistě výstřední — noční tvor, samotář, rozhazovačný a stále více odtržený od povinností vlády — a komise, která ho zbavila moci, se opírala o tvrzení o duševní chorobě. Ta komise však sloužila jasným politickým a finančním zájmům a prohlásila ho za neschopného, aniž by ho kdy osobně vyšetřila, což mnohé vede k obezřetnosti vůči tomuto verdiktu. Historici dnes mají tendenci vykreslovat nuancovanější obraz: citlivý, umělecky založený muž, možná nevhodný pro trůn a možná nemocný, ale také vhodná překážka k odstranění. Co je nesporné, je jeho odkaz. Hrady, za jejichž stavbu byl odsuzován, dnes přitahují návštěvníky z celého světa a „pohádkový král“ nakonec zastínil téměř každého vládce, který ho soudil.