LUDVÍK II.
Ludvík II.: Bláznivý král, který ho postavil
Poznejte uzavřeného bavorského krále za zámkem — jeho posedlost Wagnerem, ústup z měnícího se světa a záhadnou smrt, která zpečetila jeho legendu.
Check dates and availability ↗Plachý princ, který se stal králem
Abyste pochopili Neuschwanstein, musíte nejprve poznat muže, který si ho vysnil. Ludvík II. nastoupil na bavorský trůn v roce 1864 v pouhých osmnácti letech jako vysoký, nápadně pohledný a bolestně plachý mladík, který vyrůstal převážně v Hohenschwangau, zámku na druhé straně údolí od místa, kde dnes stojí Neuschwanstein. Byl vržen do vlády s malou chutí na každodenní politickou agendu a od začátku se zdálo, že je doma spíš v umění, hudbě a středověkých legendách, které miloval jako chlapec, než v radní síni. Právě tento temperament — romantický, introvertní, přitahovaný k idealizované minulosti — utvářel vše, co později postavil. Neuschwanstein je v opravdu doslovném smyslu portrétem svého majitele: soukromý svět postavený z kamene, záměrně odvrácený od století, ve kterém skutečně žil.
Král, který nezapadal do své doby
Ludvíkova vláda se kryla s bouřlivými lety pro Bavorsko, včetně jeho začlenění do pruskem vedeného Německého císařství v roce 1871, procesu, který ho připravil o velkou část skutečné politické moci. Stále více se stahoval z veřejného života i z Mnichova, trávil dlouhé úseky v horách a obracel dny v noci. Místo velení armádám nebo řízení vlád vkládal svou energii — a peníze — do stavění. Jak byl stále samotářštější, současníci si šeptali o jeho výstřednosti, odporu k dvorním obřadům a obrovských výdajích na zámky. Z odstupu je snadné tento ústup romantizovat, ale je dobré být střízlivý: Ludvík byl panovník, který tiše ztrácel kontrolu nad mocí a přeléval zmařenou představivost do architektury. Právě toto napětí mezi zmenšující se veřejnou rolí a vzletnou soukromou vizí prostupuje celou historii Neuschwansteinu.
Posedlost Wagnerem
Žádný jiný vliv neovlivnil Ludvíka víc než skladatel Richard Wagner. Mladý král se stal jedním z Wagnerových nejoddanějších mecenášů, povolal ho do Bavorska, uhradil jeho dluhy a podporoval jeho tvorbu v době, kdy skladatel zoufale potřeboval zastánce. Wagnerovy opery — s rytíři, labutěmi, legendami o grálu a odsouzenými romancemi — daly Ludvíkovi celou mytologii, ve které mohl žít, a jejich obrazy prostupují celý návrh zámku Neuschwanstein. Sama myšlenka zářivého rytířského zámku nad soutěskou vděčí stejně tak jevišti jako skutečné středověké historii. Jejich vztah byl intenzivní a místy napjatý a Wagnerova přítomnost v Bavorsku vyvolávala nevoli u dvora. Umělecké pouto ale přetrvalo ve zdech, které Ludvík postavil: Neuschwanstein bývá právem popisován jako operní kulisa, kterou lze projít — Wagnerův svět znovu postavený z kamene.
Proč postavil Neuschwanstein
Ludvík začal stavět Neuschwanstein v roce 1869 a jeho pohnutky byly spíš osobní než praktické. Nikdy nešlo o obrannou pevnost ani fungující vládní sídlo; byl to únik, útěk do idealizované doby rytířství a legend, kde mohl král žít uvnitř příběhů, které miloval. Zámek pojal vysoko na drsném útesu poblíž místa svého dětství, s velkolepými výhledy na alpské podhůří, a do návrhů se osobně intenzivně zapojoval, přičemž trval na tematicky bohatých místnostech čerpajících z mýtů a opery. Rozsah jeho ambicí byl obrovský a náklady enormní — výdaje na jeho zámky se staly skutečným zdrojem kontroverze. V tomto světle Neuschwanstein působí méně jako domov a víc jako umělecké dílo, které si král stavěl sám pro sebe, fantazie, jíž dal zdi, střechy a věže.
Smrt, která stvořila legendu
Příběh končí náhle a temně. V roce 1886, s financemi v troskách a chováním stále znepokojivějším pro jeho okolí, byl Ludvík prohlášen za neschopného vlády a zbaven moci. Jen o pár dní později byl nalezen mrtvý v jezeře Starnberg jižně od Mnichova, spolu s lékařem, který ho prohlásil za nesvéprávného — smrt, jejíž přesné okolnosti nebyly nikdy zcela objasněny a dodnes se o nich vedou spory. Bylo mu něco přes čtyřicet a Neuschwanstein, do kterého vložil tolik úsilí, stál nedokončený. Během několika týdnů byl zámek, který postavil jako soukromé útočiště, otevřen platícím návštěvníkům — přesně to vetření, kterému se snažil zámkem vyhnout. Právě tento náhlý, neuzavřený konec — král mrtvý za záhadných okolností, jeho sen zamrzlý uprostřed stavby — je velkou částí toho, proč to místo působí tak podmanivě.
Byl skutečně „bláznivým králem“?
Nálepka „bláznivý král“ se Ludvíka drží, ale zaslouží si zpochybnění. Byl bezpochyby výstřední — noční tvor, samotář, extravagantní a stále odtažitější od povinností vlády — a komise, která ho zbavila moci, se opírala o tvrzení o duševní chorobě. Tato komise ale sloužila jasným politickým a finančním zájmům a prohlásila ho za neschopného, aniž by ho kdy osobně vyšetřila, což vedlo mnohé k tomu, že se k tomuto verdiktu staví s opatrností. Historikové dnes obvykle kreslí jemnější obraz: citlivého, umělecky založeného muže, možná nevhodného pro trůn a snad i nemocného, ale zároveň pohodlnou překážku, kterou bylo třeba odstranit. Co je nesporné, je jeho odkaz. Zámky, za jejichž stavbu byl odsuzován, dnes přitahují návštěvníky z celého světa a „pohádkový král“ nakonec zastínil téměř každého vládce, který ho soudil.